Pavel Šticha, první vítěz Author Cupu: Měl jsem rád specifické podmínky Jizerek

Pyšní se jedinečným zápisem v historii. Pavel Šticha vyhrál první ČT Author Cup. Na podzim 1996 ovládl tehdejší reprezentant v horské cyklistice závod, který se letos v Jizerských horách jede potřicáté. Plzeňský rodák se zapsal do dějin závodu čtyřmi triumfy. "Hrozný pravěk. Na kole jezdím, ale závody už jen organizuji. Pořád je ve mně duše cyklisty," říká plzeňský závodník, jehož tehdejší peloton znal pod přezdívkou Archa.

Vybaví se vám premiérový ročník současného ČT Author Cupu, který se jel v roce 1996?

Je to pravěk. Šlo o zavírací závod sezony. Mám podzim rád. Jizerky jsou vizuálně krásné. Příroda je probarvená. Většinou na Author Cup byla zima. Zalézalo za nehty. Někdy se jezdilo v mlze, občas zapršelo. A s výkonem to bylo specifické kvůli netypickému zatížení organismu. Pro mě šlo o zavírák sezony, protože jsem nejezdil cyklokros. Mojí náplní bylo XCO na okruzích, byť charakterově úplně jiné než dnešní.

Vyhrál jste Author Cup celkem čtyřikrát. Zima a chladné podmínky vám evidentně nevadily.

Ani trochu. Měl jsem rád závodění, když bylo potřeba se vypořádat s chladem a dostat ze sebe výkon v podmínkách, které byly specifické. Vždy je otázka, jak se závodník s netradičním počasím vyrovná. Dnes už všichni vnímají maratony jako součást závodní sezony. Ale tehdy na konci devadesátek se dlouhé distance teprve hlásily o slovo a závody se postupně rodily. Zažil jsem jenom počátek cyklomaratonů, ale tahle disciplína by mi vyhovovala.

Charakterem a profilem vám závod seděl?

Tehdy byl Author Cup delší ve srovnání s nynější hlavní tratí. Tipnul bych tak o deset až patnáct kilometrů. Hodně se jako dnes jezdilo po zpevněných cestách. Ale ani tehdy, stejně jako v nynějším profilu, nebyly extrémně náročné technické pasáže. Už tehdy závod cílil na masovou cyklistiku. Pro mě, coby závodníka cross country, nebyla trať nijak technicky záludná.

Jak bikeři, pro které tehdy bylo kolo živobytím, vnímali účast na závodech jako je Author Cup?

Vždy jsem chtěl vyhrát! Author Cup má prestiž, má kvalitu. Je mediálně sledovaný. Ve srovnání s ostatními maratony mnohonásobně. Na špici jezdí kluci, kteří jsou hodně rychlí. A každý z nich chce zvítězit. Určitě jsem měl během sezony v kalendáři důležitější závody, ale pokaždé jsem jel do Jizerek s maximálním závodním nastavením. Jasně, už od prvních ročníků se definovala podoba, že půjde o masovou cyklistiku. Ale to závodu nijak neubírá na výjimečnosti.

Vybaví se vám ještě kolo, na němž jste Author Cup 1996 vyhrál?

Mladší generace si ho určitě nedokáže ani představit... Měl jsem kola velikosti šestadvacet palců. Tehdejším vrcholem techniky byla přední odpružená vidlice. Ale závod se jezdil hodně po asfaltu, na pověstných panelech, na šotolinových úsecích. I proto jsem si nechával na Author Cup namontovat přední vidlici pevnou. Přišlo mi zbytečné vozit kilogram navíc, když odpružení nedávalo smysl. Mám tehdejší vítězné kolo dosud doma. Je to veterán, lidé se při pohledu na něj smějí. Má tři převodníky vpředu, vzadu osm koleček. Pro dnešní dobu něco nepředstavitelného.

Vracel jste se do Jizerských hor na závod rád?

Z pěti prvních ročníků jsem čtyři vyhrál. A poslední start v roce 2000, kdy jsem slavil čtvrté vítězství, byl současně tečkou za mým působením v Authoru. Tehdy jsem vyhrál a po dojezdu mi Jirka Cabrnoch oznámil, že moje angažmá v jejich týmu končí. A tím se vlastně uzavřela i moje kariéra.

Zůstala ve vás hořkost?

Vůbec ne. Můj život byl od dvanácti let protkaný cyklistikou. Přes dráhovou cyklistiku v Plzni jsem se dostal do Dukly Praha. Přitom jsem chtěl coby junior v Plzni končit. Dokázal jsem však v Praze skloubit studium vysoké školy s cyklistikou. Jen jsem vyměnil dráhu za horské kolo. A byl jsem vlastně u zrodu horských kol v Československu. Absolvoval jsem mistrovství Evropy, byl čtyřiadvacátý na mistrovství světa. I po odchodu z Authoru jsem cyklistiku dál sledoval. Jen jsem musel přehodit život na jinou kolej a vrátit se k architektuře, kterou jsem vystudoval.

Mrzí vás, že nejste součástí nynější závodní scény?

Já si svoje odzávodil. Když se dívám na silniční závody nebo cross country horských kol, moje mysl nechápe, kam se sport posunul. Vlastně za pouhých pětadvacet let. Fyzická připravenost, psychická odolnost, technické dovednosti jezdců, technika samotná... Hledisko regenerace, přípravy, stravy. Když vidím třeba výkony silničních cyklistů v kopcích, jenom žasnu. A cross country? Ve srovnání s naší érou jde o totálně odlišnou disciplínu. Technicky neuvěřitelně náročnou. Vlastně je nemožné dělat srovnání.

Vážně byl rozdíl až tak dramatický?

My jsme jezdili na tatranky. Posilování středu těla, nějaké hodiny v posilovně, strečink... To jsme vůbec neznali. První závody jsem jel dva roky po sametové revoluci. Přijel jsem do Mnichova na Světový pohár a postoupil z první rozjížďky. Tehdy jsem měl na biku klipsny. A prošel postupně do finále. Všichni tam na mě koukali jako na exota. Vybavuje se mi Český pohár na Božím Daru. Jely se tři okruhy, jenže každý měl 21 kilometrů. Vystoupali jsme na Neklid, sjeli po sjezdovce do Jáchymova a lesem stoupali na Boží Dar. Jeden okruh na pětačtyřicet minut. Jely se tři rundy. V dešti a mlze. Jen si představte, jaký zažíval případný divák kontakt se závodníkem a atmosférou. Světové poháry běžně trvaly dvě a půl hodiny. Tréninky jsme téměř výhradně absolvovali na silnici. Na horské kolo jsme sedli vlastně jen při závodě. Přípravy v terénu bylo minimum. Závody byly především o výkonu a rychlosti, žádné skoky mezi roklemi, přejezdy celých kamenných pasáží, ať už ve stoupání nebo klesání.

Sedá vítěz prvního ročníku Author Cupu i s odstupem let na kolo pravidelně?

Kolo je pro mě nyní hlavně dopravní prostředek. Celoročně, pokud to jen trošku umožňuje počasí, jezdím do práce na kole. Tím se udržuji, protože hodně času trávím u počítače. Že bych o víkendu bouchal stovky, to určitě ne. Vím, že mnoho bývalých cyklistů si dalo pár let po kariéře pauzu a následně se do závodů, byť na amatérské úrovni, vrátili. Já nejsem ten případ. V Plzni organizuji závod horských kol. Oblíbený cyklomaraton, v minulosti jsem měl na starost i čtyři ročníky světového poháru v Plzni. Jezdím pro radost. A pořád ve mně je duše cyklisty.